O knize: 2019 / „Nemůžu vystát divadlo... primitivní a prohnilá forma umění páchnoucí dobou kamennou rituály a všechny druhy komunálních nesmyslů...“ – tvrdila jedna z Nabokovových lstivých postav. A sám Nabokov ve zralém věku, s velmi rozmanitými zkušenostmi jako scénárista a dramatik, jehož hry byly uváděny v Evropě i Americe, neměl rád ani moderní divadlo, jak ho znal. Dramaturgii navíc zařadil níže než ostatní druhy umění, výjimku udělal jen u několika mistrovských děl v celé světové literatuře. Zároveň Nabokov zjevně nikdy neopustil myšlenku vytvořit hru, v níž by se „akce a poezie“ snoubily v ideální harmonii, hru, v níž by se „jedinečný vzorec života“ a onen zvláštní „... logika snů“, která tvoří znak, by se odrážela v ryzím umění.